Ďábel v Dlouhé

Byla to určitě i moje chyba. Jakmile jsem uslyšela Mistr a Markétka, dostala jsem na to představení okamžitě chuť. Velikou, mlsnou, kocouří chuť na opravdovou lahůdku. Ani ne tak proto, že jsem zaslechla, jaké úcty tu režisér Sergej Fedotov požívá. Spíš kvůli té knize, kterou jsme zbožňovali coby mladí rádoby intelektuálové a která neztratila půvab ani pro rádoby intelektuály už stárnoucí a opotřebované. Patří k těm nemnoha, k nimž se člověk rád vrací, jimiž se může procházet jako krajinou sice důvěrně známou a přece pořád tajů a překvapení plnou.
Tak jsem se tedy těšila a co hůř, neudržela jsem se, a hned jsem si začala představovat. Ne snad něco konkrétního, neměla jsem žádnou vidinu, jak by kdo nebo co mělo vypadat, ale zato jsem byla nesmyslně přesvědčená, že mě čeká večer takřka magický. Že permské Divadlo U mostu s pomocí Wolanda a jeho svity vykouzlí onu zázračnou směs groteskna a poezie, smutku a naděje a že to všechno bude ještě dlouho po představení jiskřit červnovou, pražskou nocí.
Nevím, jak vypadá původní výprava a s vypůjčeným fundusem se možná mnoho kouzel nadělat nedá, těžko říct. I ta omšelá, překvapivě starosvětská popisnost, by nemusela vadit, kdyby v ní byl nějaký záměr. Ona to spíš ale byla z nouze cnost, která věci pochopitelně nijak zvlášť nepomohla. Ani to by snad ještě nemuselo být tak fatální. Dovedu také pochopit, proč by bylo obtížné, ne-li nemožné, zachovat všechny tři roviny mnovrstevného vyprávění. Roztomilá ďábelská převýchova moskevské byrokracie přichází asi bohužel vždycky trochu zkrátka. Pořád toho ale ještě dost zbývá, respektive mohlo by…
To, co zbylo, dělo se a posouvalo kupředu velmi nevzrušivě, tempem až ďábelsky pomalým. Samozřejmě, že se tu jako vysvětlení nabízí příslovečná ruská rozvláčnost, dostatek času, kromě jiného snad vnitřně nějak tajemně související s dostatkem prostoru. Ale to je možná jenom klišé, tak raději nebudu zevšeobecňovat. Myslím, že mají v Rusku i rychlejší a výbušnější čerty, než byl právě tento. Každopádně původně natěšený, žižkovský divák už po půl hodině ztrácel naději a nevěděl, jak si ještě poposednout, byť by sebevíc chápal, že se v neposlední řadě hraje také o věčnosti.
Veliký klid na jevišti mi bohužel poskytl dostatek času i na to, abych si chtě nechtě, co chvíli vzpomněla, že jsem se ten den ráno dozvěděla o smrti Saši Berkové.
“Uřízl mi hlavu. Dlouho mu to nešlo, ale nakonec se to podařilo; vsadil mě otevřeným krkem do květináče, abych pustila kořeny. No co, jsou na tom jiný hůř.”
Co si počít s Wolandovým bálem toporných, kašírovaných maškar?
A když už jsem u Wolanda, takto persóny, na kterou je člověk v tomto kuse zvědav asi nejvíc, zpočátku tu ještě byla když ne jiskra, když ne veliké tajemství, tedy alespoň jakási odtažitá důstojnost. Později ale ztratil i tu. V druhé půli už na jevišti posedával starý, unavený člověk. A jestli přece jen bytost z jiných světů, pak spíš než ďábel možná nějaký ten zapomenutý čert. Nějak ho to všechno zmohlo, na Moskvu byl zřejmě krátký i on. Odtud možná to věčné, nekonečné váhání Máši, Iriny, Olgy a jak se všechny ty zasněné a křehké duše jmenovaly, zda do Moskvy jet nebo o ní raději jen snít. Rusové o tom holt vědí svoje.
To permská Markétka, příliš zasněná nebyla. Křehká snad fyzicky, krásná a sošná to určitě, ale studená, beze stopy vřelosti či něhy. Víc než cokoli jiného, připomínala mi onen známý “lebensbornový” ideál německé ženy. Bála bych se, kdyby mě stejně urputně miloval někdo takový, zoufala bych si, kdybych s ním měla zůstat do konce věků. Z ústřední trojice mi tak jen dvojjediný Mistr a Jošua Ha-Nocri Viktora Vladimirova dovoloval na chvíli uvěřit, neskuhrat a jít s sebou… Na konci se jisté pohnutí přece jenom dostavilo, ale spíš než s představením, to mělo co dělat s lítostí a se soucitem, s lehkou letní melancholií a s hereckým údělem tu i onde. Dvacátého prvního června je nejdelší den a nejkratší noc v roce, pro Mistra a Markétku, pro síly temnot, pro kouzla Wolandova i jiná, by byl býval možná vhodnější opak.