Dokud budou bizoni

Divadlo Minor připravilo ve spolupráci se studenty 4. ročníku KALD inscenaci Sny o bizonech. Slyšela jsem, že je pěkná, ale asi bych se na ni šla podívat i kdybych slyšela pravý opak. Už nějakou dobu jsem si totiž říkala, že se o představeních určených dětem, a totéž platí o knížkách, píše minimálně a že je to nespravedlnost a škoda. Jak důležité je všechno to, co dětem předkládáme, ví samozřejmě každý, hodně se toho o tom napovídá, někdy má ale člověk dojem, že to je tak všechno. Chvilku mi ale trvalo, než jsem se odhodlala přejít od slov k činům. Potřebovala jsem alespoň trochu dostat z hlavy odpudivý zážitek z jedné pohádky, kterou jsem kolem Vánoc absolvovala v nejmenovaném pražském divadle spolu se svým synem. Představení nejvíc ze všeho připomínalo to, čemu se říkávalo a snad ještě říká „rejže“.
Ale Sny o bizonech jsou opravdu pěkné, a hlavně, což platí především o první polovině představení, krásně snové. Příběh na motivy indiánských mýtů o stvoření světa, začíná světlem a vodou. Jejími pableskujícími vlnkami se člověk díky čisté a přitom působivé výtvarné i hudební stylizaci, ochotně nechá unášet dál. Velký duch se vznáší nad nekonečným oceánem, v němž pokojně a spokojeně přebývají dosud jediní žíví tvorové – mimo jiné krabi, medůzy a želvy. Nespokojená je snad jen jedna malá, zvědavá želva, která ke svému štěstí nutně potřebuje vědět, co je tam nahoře, nad všemi těmi vodami. Její rodiče, jak to bývá, nevědí a žádná podobná zvědavost je ani nepálí. Uspokojivou odpověď není želvě schopen dát ani nikdo jiný, jenom medůza z „vyšších pater“ naznačí cosi o vzdálené hladině.
Želvička se tedy vydá na cestu. Docela sama, odhodlána obětovat na ni celý svůj dlouhý život. Nakonec, už coby prastará, želva, svého cíle dosáhne. Velký duch na ni již čeká a její vytrvalost odmění. Želva se stane zemí. Aby se necítila tak osamělá a prázdná, přibudou po čase zvířata (půvabnou vodní stínohru, nahradí nápadité loutky) a nakonec i lidé – indiáni. S prvními lidmi přicházejí i první vážnější problémy. Aby se indiáni nepojídali navzájem, věnuje jim Velký duch veliký dar – stvoří bizony. A přidá ponaučení: „Dokud budou bizoni, budete šťastni“. Indiáni porozuměli, bizoni zdaleka nejsou jenom zdrojem obživy. Bizonů je třeba si vážit a ctít je. Svět indiánů i svět bizonů jsou jedním a tím samým, nedělitelným světem.
Tento harmonický svět funguje až do okamžiku, kdy se objeví hloupý a hlavně bezohledný kovboj. Trapný tajtrlík přinášející jen zmar, v podobě alkoholu, zbraní a své bezbřehé rozpínavosti a chamtivosti. Nesmyslně a krutě doslova zmasakruje bizony, jejichž zkáza kráčí samozřejmě ruku v ruce se zkázou indiánů samotných. V tomto poměrně drastickém vyvrcholení inscenace vidím ovšem jistou potíž. Přilepený smířlivý ocásek – zdrcení indiáni prosebným zpěvem přimějí Velkého ducha, k tomu, že jim bizony zase navrátí – už toho mnoho nezmůže. Je na něm vidět, že je opravdu jen přilepený, v celku bez vnitřní logiky a důvodu. Bez toho, že by se o něj někdo pořádně zasloužil. Totéž platí o onom strašlivém kovbojovi, který jak se náhle objevil, tak náhle mizí, bez vysvětlení a především bez trestu. Vím, že se Sny o bizonech neprezentují jako pohádka, nýbrž jako příběh, ale přece jen… Konec je to velmi rozpačitý. Jisté rozpaky byly vidět i na přítomných, většinou dosti malých dětech. Sice nepochybně budou mít nad tímto politicky korektním příběhem o čem přemýšlet a to jim jistě nijak neublíží, ale stejně mi jich bylo trochu líto.
Původně jsem myslela, že své dojmy, zkonzultuji s některým ze svých vlastních dětí. Slíbily, že půjdou. Nakonec se na mě vykašlaly. Napřed jeden, pak i druhý. Spolužák slavil narozeniny a vůbec. Slib neslib. Ono když se to vezme kolem a kolem, tak si ty děti nejspíš žádné zvláštní ohledy nezaslouží. Howg.