Hledání ztraceného pláče

Hra české dramatičky Lenky Lagronové Pláč, jejíž premiéru jsem měla možnost navštívit před pár dny v Divadle Kolowrat, je shodou okolností letos už třetí dámskou jízdou za sebou, kterou jsem v ND viděla. Tedy alespoň pokud si dovolím pominout postavu Leoše Janáčka v Listech důvěrných. V Mikvi stejně jako teď v Pláči se o mužích jen mluvilo. Ale to jen tak na okraj. Rovnou řeknu, že toto představení, v režii Jana Kačera, se mi ze všech tří líbilo nejvíc. Komorní příběh s autobiografickými rysy, o setkání dvou sester v domě jejich společného dětství je čistý a působivý a všem čtyřem představitelkám přináší velké herecké příležitosti, kterých s chutí a naplno využívají. Všechny dámy jsou výborné, ale největší dojem na mě asi tentokrát udělala Jana Boušková. Její výkon v roli mladší z obou sester, nešťastné Alenky, pro mě byl zážitkem a do jisté míry i objevem.
Pláč je tichým žalozpěvem nad životy téměř či úplně zmarněnými nebo alespoň nevratně poznamenanými. Je příběhem o hledání minulosti a sama sebe v ní, o vině a odpuštění a o tom, co zbývá. Helenka – úspěšná spisovatelka – se po mnoha letech přijíždí podívat domů. Tento „domov“ teď kromě zoufalé mladší sestry představují už jen dvě problematické sousedky, pustnoucí dům a všeobecný rozklad kolem. Obě sestry se společně pokusí o bolestný ponor do nebezpečných hlubin svého dětství a mládí, do vlastních duší i duší rodičů, kteří, sami zraněni, nechtěně zraňovali dál. Smutek a bolest se pochopitelně vymazat nedají, minulost změnit nelze. Měnit může člověk jedině sám sebe. Může jen přijmout svůj život, se všemi ranami a křivdami, ať už skutečnými nebo domnělými, může se snažit pochopit a odpustit. V tomto smyslu tedy jakási naděje přece jen zbývá.
Ovšem to, co se dá celkem snadno zformulovat na papíře, je, jak víme, v reálu neskutečně těžké. A jen málokomu se to podaří. Inteligence, citlivost a dokonce ani víra, která jistě hodně pomáhá, pokud je jí člověk schopen, nejsou samy o sobě zárukou úspěchu. O tom by jistě mohli donekonečna vyprávět všichni psychologové a psychiatři i všichni jejich pacienti. Pro většinu z nás úkol na celý život. Za úspěch se dá zřejmě považovat už to, když si vůbec uvědomíme, že takový úkol máme. Pokud se tak nestane, s největší pravděpodobností ten k neunesení těžký ranec vlastních bolestí a zklamání nevědomky zavěsíme na křehká záda svých dětí.
Jen obtížně se soustředím, už nejmíň hodinu sem skrz zeď proniká úporný dětský pláč a křik. Dítě má výdrž a jeho hlas je neskutečně pronikavý. Vím, kdo to je. Někdy se v zuřivě nešťastné křeči válí na chodbě u poštovních schránek, někdy se pokouší utéct na ulici. Chlapeček, odhadem tak dvouletý, jehož maminka se sem před nedávnem přistěhovala. Tatínek žádný, jen oni dva. Křičívají střídavě oba. Ona má v očích jakousi nejistotu, bezradnost a úzkost. Chlapeček bude mít ke svým záchvatům pláče a vzteku pravděpodobně podobný důvod. Nic o nich nevím, ale je mi jich líto. Ze všech našich letmých setkání, mám pocit, že spolu už od nynějška kdoví proč urputně bojují a že oba prohrávají.
Ještě se v duchu vracím k Pláči divadelnímu. Líbil se mi z mnoha důvodů, ale jedna věc je zvláštní. Při vší úctě k autorce, režisérovi i výborným herečkám, nemohu říct, že by mě doopravdy a bezprostředně zasáhl. (Ačkoli několik takových okamžiků určitě bylo.) Přes všechny vypjaté emoce, zůstává mé přitakání spíše věcí intelektu než citu. Netvrdím, že je to chyba, vlastně mě to jenom překvapilo.
Přemýšlím, proč tomu tak je a chtě nechtě naslouchám kvílivě zajíkavým zvukům z vedlejšího bytu. Přicházejí ve vlnách. Nemám před nimi kam utéct.