Severská taškařice

V Divadle Na zábradlí dávají novou hru, tak jsem se šla podívat. Jmenuje se to Arnie má problém, a u Ibsena původně Když my mrtví procitneme. Arnold Rubek je stárnoucí sochař, slavný a dobře zaopatřený, přesto však ne zvlášť spokojený. Ke štěstí mu, jak to tak bývá něco chybí. Kromě jiného jedna žena, která se jmenovala Irena, kdysi byla jeho modelkou a velice ho inspirovala. Pak ale, když už měla sebestředného umělce dost, jednoho dne zčista jasna zmizela. S manželkou to bohužel zdaleka není ono, nechápe ho i kdyby se rozkrájela. Teď, na stará kolena, Arnie onu ženu sice náhle znovu potkává, dost ho to rozjitří a leccos stran minulosti si spolu vyjasní. Čas ovšem, jak známo, nelze vrátit, takže už to nemůže dobře dopadnout a taky to dobře nedopadne. Rubkova žena se zase na chvíli nechá okouzlit místním veklostatkářem, ale ani z toho velké štěstí nekouká.
Tak nějak to asi mohlo být, ale to je jen moje domněnka a úplně jistá si nejsem. Jestli jsem více méně pochopila obsah a přibližný děj, pokládám to za slušný úspěch. O nějaké psychologii těch postav, o jejich motivech a o podobném nadbytečném balastu, o tom nemůže být řeči. Alespoň po mně to nikdo nemůže chtít. To ať si tám hledá nějaký otrlý divadelní odborník, co se nenechá zaskočit takovou vynalézavou podívanou.
Například hned na začátku: Arnie se ženou sedí v bademantlech za stolem a ten Arnie není tak úplně Arnie, ale je to Milan Knížák. To je vám náramně veselé. Abyste rozuměli, Milan Knížák je takový postmoderní výtvarník, co dělá všelijaké šeredné trpajzlíky a mochomůrky a taky už dlouho dělá ředitele Národní galérie a hodně lidí si myslí, že to nedělá dobře. Tak to má asi za to. (Pokud jde o Ibsena, je mi poněkud méně zřejmé, za co přesně to má.) Tenhle Knížák je opravdu hodně odporný – protivně chrochtá, vysunuje bojovně bradu, válí se obličejem v jídle a co je vůbec nejhorší, po čase rozevře ten koupací plášť a už ho nechá otevřený. Představte si, že pod ním má bůhvíproč takový modrý trikot, který si samozřejmě vpředu i vzadu všelijak popotahuje. Přitom už zůstane dobré dvě třetiny představení, i když už pak Arnie není tím Knížákem, alespoň ne tak zjevně a musím vám říct, že je to z těch dvou metrů opravdu nápor. Už jenom zato člověk přeje profesoru Rubkovi jen to nejhorší.
Jeho žena je napřed protivná blond měšťácká panička a potom jí zase postupně bobtnají prsa a zadek, stává se z ní takový říjící diblík a divák má možnost si to pořádně užít. Ale proti Arniemu bez kalhot je to dost slabé. Velkostatkář Ulfheim vycpaný do podoby nablblého supermana, pořád něco nebo někoho zdvihá a vzpírá, hloupě u toho mluví a utírá si nos židlí, aby tu jeho blbost pochopil opravdu každý. Svým způsobem je to zbytečná námaha, protože lidé se panu Čtvrtníčkovi, který ho hraje, smějí, i když zrovna neříká a ani nedělá vůbec nic směšného, protože oni asi v duchu stejně pořád slyší – žádní falešní sobi. Což se vlastně do této severské taškařice báječně hodí.
Osudová žena Irena je na rozdíl od Arnieho manželky křehká bytost s velmi jemným knírkem (to její ošetřovatelka, řádová sestra, má knírek mnohem výraznější) a brzy se ukáže, že přes všechna dávna nedorozumění a přes hluboká zranění, způsobená bezohledným egoistou, má s Arniem přece jen leccos společného. I ona například chodí ve cvičebním dresu. Její trikot je ovšem bílý, s růžovým páskem a hned je nám jasné, že jde o člověka mnohem citlivějšího a ohleduplnějšího, poněvadž má pod ním ještě punčocháče. Dosti pěkná podívaná je taky na úchylného ředitele lázeňského hotelu, ve stíbřitých, sáténových šortkách s vyboulenými kapsami. Nemyslete si ovšem, že je to snad něco samoúčelného, ředitel z těch kapes v jednu chvíli vyndá několik tenisáků a hezky s nimi zažongluje. Je to tedy puška, ze které se opravdu vystřelí a tak to má být.
Trochu jsem přemýšlela, proč takovou inscenaci nenasadit raději třeba na Vinohrady, do boje proti intelekuálně zaostalému a ztučnělému měšťáckému publiku, které si nic jiného nezaslouží? Proč právě na Zábradlí, kam se žádný měšťák neodváží ani strčit nos? Není to škoda? Ale k věci.
Závěrečná scéna v horách, je v každém směru důstojným vyvrcholením předchozího dění. Nešťastná Irena s pozdě prohlédnuvším Arniem, nevida pro sebe už žádné cesty na tomto mizerném světě, si navzájem rvou vnitřnosti – překvapivě se ukáže, že zatímco on má jakés takés srdce, ona jenom jakýsi chuchvalec. Zároveň se vzadu producíruje nahý amor, s maličkatými křidélky a s velikým, pestře pomalovaným přirozením. Potom ještě přijde Charlie Chaplin (je to ta ošetřovatelka, které mezitím knírek zase o něco zmohutněl), pije kafe a hrníček zahodí. Ještě musím zmínit červené neonové srdce, podobné, jako od Jiřího Davida. To je zase jiný český výtvarník, také postmoderní. Srdce svítilo a byl konec.
No, nakonec ono, jakýpak soucit. Že umělci dokážou být pěkně nesnesitelní, o tom není sporu, to je fakt. A vlastně úplně chápu, že o Ibsenovi není v programu ani zmínka, on už se nás dědek taky dost naotravoval.