Židák a buzíci v ND. Aha.

Tak jsem viděla ve Stavovském divadle dobře a nápaditě udělané představení o tom, kterak parta trochu rozjívených, ale v jádru celkem hodných homosexálů, s pomocí chytré kamarádky přečůrá zlého Žida. Jistě tu hru znáte, jmenuje se Kupec benátský.

Každé její uvedení bývá očekáváno s napětím a se zvědavostí, co si s tímto choulostivým kouskem, inscenátoři počnou. Proč si ho vůbec vybrali, proč právě v danou chvíli, a o čem ho budou hrát. Antisemitský rys textu je jenom sotva zpochybnitelný, a to i přesto, že díky Shakespearově genialitě, je tu postava Shylocka, na rozdíl od jiných dobových záležitostí, alespoň rozporuplná a jeho krvelačná pře a neúspěšný pokus o nemilosrdnou pomstu má tragický rozměr. Přesto přeze všechno zůstává způsob, jímž jsou zde skrze odpudivého lichváře Židé nahlíženi a prezentováni, v současnosti těžko stravitelný a přijatelný. Alespoň doufám. Jistěže je dobově podmíněný, ale to na věci mnoho nemění, abstrahovat od Shylockova židovství vskutku nelze.

A mimochodem, nejde jenom o Žida. Vždyť například i výlupek vší ctnosti a moudrosti, laskavá Porcie, tu odcházejícímu maurovi, jednomu ze svých neúspěšných nápadníků, adresuje větičku: „Kéž stejně skončí, kdo má jeho pleť!“ Co s tím? Zvláště, když je představení situováno do sice blíže nespecifikované, ale přece jen současnosti.

Je tu zkrátka od počátku problém, a není divu, že výsledek bývá často rozpačitý. Příliš dobře většinou nedopadají ani ty inscenace, ve kterých urputná snaha o zmírnění nejdrsnějších míst a problematického vyznění hry, vede k nejrůznějším krkolomnostem. Mnohdy to pak končí jakýmsi, jakkoli dobře míněným, znásilněním celého textu. Touto cestou nejnovější inscenace Národního divadla rozhodně nejde, což je dobře. Na druhou stranu, pro veškerou výše zmíněnou problematičnost, bych očekávala velmi silnou odpověď na otázku, proč a o čem dnes Kupce benátského hrát. Řekla bych, že se mi jí v žádném případě nedostalo. Jistě, nenávist plodí nenávist, bez milosrdenství se náš život snadno změní v očistec a pouhé lpění na doslovném znění litery zákona, bez chápání jejího ducha a skutečného smyslu, může být cestou do pekel. To všechno je v tomto Shakespearovi obsaženo stejně implicitně jako onen nešťastný antisemitismus. K jeho vyvážení, pokud je to vůbec možné, to však podle mého soudu, v tomto konkrétním případě nestačilo. Stejně jako nestačí ony varující koleje, po nichž potrestaný a ponížený Shylock, provázen nenávistnými projevy davu, na konci odchází. Ano, domyslela jsem si kam, ale moc to nepomohlo. Vyznívá to spíše jen v tom smyslu – voni ty Židi jsou sice dost protivný – ale nesmíte to s tou nenávistí přehánět.

Budiž řečeno, že protivný tu není jenom Žid, ale i celá ta partička lehkomyslné, zlaté mládeže. Bisexuální Bassanio se o Porciinu ruku uchází víceméně ze zištných důvodů, jeho silná náklonost ke stejnému pohlaví nikterak nepominula. Viz například roztomilý výstup svádění mladého doktora Baltazara, v němž nepoznal svou ženu. Nakolik opravdu šťastný bude tedy šťastný konec pro tuto dvojici, zůstává ve hvězdách, jimiž se tak šťastně kochají Lorenzo a novopečená křesťanka Jessika.

Nemám moc ráda tolik oblíbenou „filozofující“ frázovitou otázku – jak inscenovat Kupce benátského po holocaustu. Bohužel dnes většinou nechybí takřka v žádném vysvětlujcím a „zachraňujícím“ komentáři ke hře, v žádné recenzi atd. Má to snad znamenat, že těch plus mínus dva tisíce let antisemitského štvaní a pronásledování před tím bylo o.k.? Určitě ne. Je to jen, kvůli tomu velikému zjednodušení hloupé, tak jako všechny fráze. Historie naší civilizace nám klade spousty nesmírně složitých a nepříjemných otázek, na něž je často přetěžké odpovídat. Někdy snad zůstává maximem možného dobře položená otázka sama. Já si ale nejsem jistá, jaká otázka tu vlastně tentokrát byla položena.